Mudrcův blog

Chodím plavat. Asi tak třikrát týdně, trochu podle toho, jak to vyjde. Je to fajn, ráno to na Barrandově nevyjde draho, a není to pro mě ani při cestě do školy taková zajížďka.

Obvykle je tam docela dost prostoru, do cca 8:30 jsou otevřené všechny dráhy, pak jsou na střídačku dvě zavřené, protože tam chodí plavat školy a školky a taky nějací aquabelové a aquabely. Při provozu na dvě dráhy se sice občas vyskytnou kecači (lidi, co kecaj a skoro neplavou, nechápu, proč si nevlezou do rekreačního bazénu nebo vířivky, je tam tepleji) a cákači (lidi, co plavou kraula, ale cákají všude okolo), jinak je to docela v pohodě.

Doporučuju to taky někdy zkusit!

Ze Smíchovského nádraží vede mnoho cest. Vlaky se zde rozjíždí do třech tratí, které se proplétají jak hadi, jestě spolu s tramvají na Barrandov, autobusy odjíždějí po ránu a navečer každou minutu, a ani metro se nedá opomenout. Ale ze Smíchovského nádraží se dá jít i pěšky. Opustíte nádražní halu, minete několik autobusových zastávek, kde se prošťoucháte mezi čekajícími, počkáte na zelenou přes travmaj na staré tramvajové točně, které se však nedočkáte, protože zelený panáček nesvítí, a tak se spoléháte na rychlé cvakání, jež snad jako by vás popohánělo. Vy však máte času dost, počkáte, až přejede tramvaj a přejdete koleje, to už je ale hned za točnou zastávka Plzeňka a první železniční podjezd. Trať není tak vysoko a skoro se zdá, že by se na ni mělo dát vylézt, dokonce žluté kovové kruhy na ulici mají řidiče varovat, že podjezd je nízký. Vedle silnice mají pěší svůj pochod, a tak se tam vydáváte, temné místo po straně vypadá jako průchod kamsi do boku, ale je to jen temné místo, kam pouliční lampy zapomínají svítit. Za chvilku podejdete druhou trať vedoucí ze Severního nástupiště a odbočujete z ulice s trolejí do boční uličky U Železničního mostu, a když nad vámi projíždí dvoupatráček na Wilsoňák a houká, nebo snad troubí, tak opravdu ve vzduchu visí blues, jak o tom píše Kainar. Po levé ruce míjíte dětské hřiště, zatímco napravo je houštím porostlý železniční násep.

Po přejití obou směrů oblíbené neoblíbené výpadovky se ocitáte před rozhodnutím, jestli podél kolejí jít vpravo nebo vlevo, a toto rozhodnutí později nejde změnit. Po obou stranách trati je šikmo vzhůru stoupající chodník, na tom levém zrovna hodný děda vede svého vnuka podívat se na vlaky a z pravého ve stejný okamžik schází dvojice, které snad připadá železnice také romantická. Pravá strana se zdá být o kousek blíže, tak neotálíte a stoupáte vzhůru. Za malou chvíli již jste na mostě; most je železný a dřevěná prkna pod nohama skáčou a s každým vaším krokem se ozve ťuknutí dřeva o železo, to jako ujištění, že pod nohama most stále je. V půlce mostu se člověk zastaví, pohled na vodu a osvícený kostel na Vyšehradské skále stojí za zastavení se. Na světle osvětlujícím lodní dopravní značku je jen tak připevněný visací zámeček – nic nedrží a zamyká jen sám sebe – možná mu doma bylo smutno a řekl si, že zde by mohl potkat více kamarádů, ale přesto tam je tak sám.

Od opuštění Smíchovského nádraží máte celou cestu pocit, že místo, kde se nacházíte, není v rušném velkoměstě, a z tohoto snu vás až na konec mostu přes řeku nic neruší. Až zde, pod koncem mostu, bručí auta a zvoní tramvaje, které když přejíždějí vyhýbky pod mostem, dělají takový hluk, že si nejste jisti, jestli je to tramvaj nebo vlak. Čekáte na další vlak a hledíte dolů: kolem ústí Botiče do Vltavy zrovna prochází postarší pán a venčí svého psa, na řece plavou labutě a kolem vás procházejí další lidé a nechápou, proč tam tak zasněně stojíte.

Když projíždí další vlak, máte chuť sledovat, jak projíždí k Vyšehradskému nádraží, ale strach – i když neopodstatněný – že by další vagóny mohly vyletět na vás stojící za zábradlím, vám nedovoluje otočit hlavu doprava, to až za tím posledním, který vám svými červenými světly přeje štastnou další cestu. Sejdete dolů, pozdravit labutě a poslechnout si, jak vody Botiče hučí, než se spojí s vodami Vltavy. Po celé náplavce vedou dva pásy pro cyklisty, dva opravdu potkáváte, stejně jako onoho pána se psem. Na Palackého náměstí počkáte, až přejedou travmaje, i semafor vám pak dá zelenou, a když pak nastupujete do tramvaje, abyste se popovezli jednu stanici, tak v ní potkáte tříletého klučinu, který hraje na dětskou tahací harmoniku trhavé, disharmonické, a přesto tak líbivé zvuky, že se vám pak ani nechce vystoupit.

Disharmonické zvuky střídají harmonické a rytmické tóny taneční hudby. Když vám někdo přičaruje partnerku, několik tanců si společně zatančíte a něco málo vás třeba naučí. Zjišťujete, že ani po dvou letech od posledního tance jste všechno nezapomněli. Poslední večerní tanec se však nekoná v tančírně na Karlově náměstí, ale na peronu metra A na Muzeu, kde se schází několik lidí, aby zatančili a zazpívali Valčík na rozloučenou prodlouženým víkendovým jízdám pražského metra. Na Marka s Jůlií je opravdu vyjímečný pohled, když při valčíku přetančí několikrát celou halu proplétajíc se mezi diváky, ve stoje spicími policisty s otevřenýma očima, organizátory akce včetně harmonikáře a dalšími dvěma tančícími páry.

Harmonikář hraje různé písně, mezi nimi také Trabandovskou o cestě ze Smíchovského nádraží. Tak je tam necháváte a jedním z vlaků odjíždíte pryč.

Článek do Lokali na téma spának.

Když většina lidí pracovala na statku nebo na poli, vstávali „se slepicemi“ a chodili s nimi i spát – tedy – obvykle ne do jedné místnosti, to by bylo přeci jen trochu nepohodlné. Ale šlo o to, že v noci spali a ve dne byli vzhůru. Pak František Křižík a Thomas Alva objevili, že elektřinou se dá svítit, a od té doby se člověk čím dál tím více spoléhá na vypínač vedle dveří, v noci bdí, a pak si ve dne zatahuje v pokoji žaluzie, aby ho sluníčko nebudilo. Načež si na jaře psychologové mnou ruce, protože lidé mají deprese z nedostatku světla a času a vůbec.

Snažím se – ne že by se mi to tak úplně šlo – chodit rozumně spát a pravidelně vstávat ve stejný čas, načež se mi daří, začínám budit pár minut před zazvoněním budíku, spokojený a vyspaný. Jeden výzkum říká, že aby mozek dobře pracoval, potřebuje aspoň 9 hodin kvalitního odpočinku – spánku. A když jej nemá, není schopen práce, člověk se špatně soustředí a moc toho neudělá. Spousta lidí vám bude tvrdit, že málo spí, protože mají moc práce. Není to ale tak, že lidé mají moc práce, protože málo spí?

Věřící, který nikdy nepochyboval, nedokáže obrátit nikoho pochybovačného.

Marie von Ebner-Eschenbachová

(Zasloužilo by to delší příspěvek a mé vlastní komentáře k tomuto tématu, ale myslím, že i tento krátký výrok říká mnoho.)

Já to vrtat nepojedu,
já to vrtat nebudu,
kdyby na mě soused přišel,
on by mně vzal vrtačku.
Vrtačka je za dva litry
a vrtáky za kilo.
Kdyby na mě soused přišel,
on by mně to všechno vzal.